Norsko (velký polární okruh)

Milí cestovatelé, letošní léto jsme zažili zatím naši nejkrásnější dovolenou a rádi bychom se s vámi zase podělili o naše dojmy a zážitky a třeba vás nalákali do země „zaslíbené“, kterou se pro nás stalo Norsko. Tato severská země nastavila hodně vysokou laťku pro naše další cestování, kterou bude těžké překonat. Ale pokusíme se o to : )

Ale zpátky k Norsku, vydáváme se směrem na sever …

Vyjeli jsme z Prahy cca v 20 hod., přes Německo tak, abychom se v ranních hodinách nalodili na trajekt směr Dánsko. Tam jsme přejeli přes Øresundský most, který od roku 2000 spojuje Kodaň s Malmö. Z Kodaně a Malmö se tak pomalu stává jedna metropolitní oblast. Most je dlouhý 16 km, z toho 4 km jedete pod hladinou moře, tak se pořádně před vjezdem nadechněte : ) Po výjezdu uvidíte vodní elektrárny vystavěné přímo v moři, pokud nebude mlha.

A jsme ve Švédsku, tady proběhla jen krátká zastávka v městečku Lund. Jedná se o univerzitní město, jehož dominantou je katedrála Domkyrkan, která je známá svým orlojem s dřevěnými postavami a s velkým jmenným kalendářem, někteří z vás se tam určitě najdou. A blížíme se k jižnímu Norsku. Švédsko a Norsko mezi sebou dělí Iddefjord (první z fjordů co jsme viděli : ) Přes něho vedou dva mosty, oba známé jako Svinesundské, doporučujeme přejet přes starý, který vám umožní být jednou nohou ve Švédsku a jednou v Norsku, a to doslova : )

Po strávené noci v autobuse jsme dorazili do našeho prvního kempu Hoysand. Vyspaní do růžova jsme vstali do dalšího dne našeho severského putování. Vyjeli jsme podél největšího norského jezera Mjosa, které leží v jižní části Norska, asi 100 km severně od Osla. Jeho plocha je 365 km², obvyklá nadmořská výška hladiny je 123 m a největší hloubka je 468 m. Jezero měří na délku 117 km, v nejširším místě má 15 km. Délka pobřeží jezera se odhaduje kolem 273 km, ze kterých je 30 % zastavěno.Na jezeře se nachází několik ostrovů z nichž největším je ostrov Helgoy. Hlavním přítokem jezera je řeka Gudbrandsdalslågen a hlavním odtokem je řeka Vorma. Podél jezera se nachází několik měst. Mezi nejznámější patří města Hamar, Gjovik a Lillehammer.

Právě Lillehammer byl naším dnešním cílem. Vzhledem k trochu nejistému počasí jsme nejprve vyjeli na známé olympijské skokanské můstky, kde se nám zrovna poštěstilo vidět pár trénujících skokanů v akci. Nabízí se zde také možnost si na vlastní kůži vyzkoušet skok ze středního můstku, my to neriskovali, protože celé Norsko bylo teprve před námi : )  Po sestoupení podél můstků jsme se přesunuli do skanzenu Maihaugen. Skanzen založil zubař A. Sendvik, který je znám svou šlapací zubní vrtačkou. Tu jsme na vlastní oči zde viděli a moc jsme si nedokázali představit mít něco takového v puse. Prohlídku skanzenu jsme začali procházkou mezi staveními ukazující život Norů v minulých stoletích, pro představu něco jako u nás skanzen v Rožnově pod Radhoštěm. Závěr skanzenu tvoří ukázka vývoje architektury a bydlení Norů od roku 1938 po současnost. Jednotlivé domy, typické pro dané období, jsou přístupné, takže si do každého z nich můžete vejít a zavzpomínat, v některých z nich dokonce potkáte „jejich obyvatele“, kteří se zde pohybují jako by v daném roce přímo žili. Vše je doplněno i o stavby nádraží, pošty, lékárny, toto všechno tvoří celou ulici, kde se vrátíte o století zpět.  Celou návštěvu skanzenu jsme ukončili v muzeu, kde je např. již výše uvedená zubní ordinace A. Sendvika. Vzhledem k počasí, jsme vypustili návštěvu centra Lillehammeru a přejeli směrem k dalšímu kempu. Po cestě do kempu jsme ještě udělali kratičkou zastávku v trolím mini městečku, nafotili pár trolíků a hurá do srubu. Název kempu nevíme, a to jsme v něm pak spali ještě jednou, ale to není podstatné. Ráno plni elánu jsme opět vyjeli směr sever.

Nejprve jsme projížděli kolem nejdelšího norského údolí Gudbrandsdalen, které je nazýváno srdcem Norska a národním parkem Dovrefjell, s vyhlídkou na jeho drsnou přírodu. K tomuto parku se v rámci naší cesty ještě vrátíme. Nyní jsme se zastavili na krátké zastávce v mini osadě Laponců. Jeho dominantou byl obchůdek se suvenýry a sobími salámy. Někteří ho zkusili, ale po nás to nechtějte, to fakt nemusíme. My si nafotili soba, který byl chudák sám zavřený v ohradě, a bylo nám ho hodně líto, hned bychom mu otevřeli vrátka na svobodu. Tak chápete, že sobí salám, jsme opravdu neochutnali.

A pokračujeme dál, dorazili jsme do třetího největšího města Norska Trondheim. Sice se jedná o třetí největší město Norska, ale nepředstavujte si zalidněné velkoměsto, je to poklidné městečko se 135 tis. obyvateli i s okolím. Je to sídlo biskupa, správní středisko i obchodní centrum dané oblasti. Město leží na kraji hlubokého Trondheimsfjordu, v ústí řeky Nidelva. Je to jedno z nejstarších norských měst, které vyrostlo v okolí své katedrály a hrálo důležitou roli v náboženských a kulturních dějinách země. Díky své centrální pozici se také nazývá bránou severu. Dominantou města je katedrála Nidaroskatedralen. Je považována za jednu z nejkrásnějších gotických staveb severní Evropy a zároveň je to nejstarší církevní stavba v Norsku a jedna z největších na evropském severu. Až do r. 1908 byla korunovačním místem králů. Norské korunovační klenoty jsou uloženy v jedné z budov patřící ke katedrále, takže jsme je mohli navštívit. Stále nechápeme, že všechny korunovační klenoty námi navštívených zemí může turista kdykoli vidět, jen s českými se dělají velké tajnosti, no nic. Zajímavostí je další kostelík Var Frue Kirke, kde se uvnitř spolu s oltářem nachází i kavárnička. Kousek dál, ze starého mostu Gamle Bybro, je nádherný výhled na typické barevné skandinávské domečky z 18 stol. Na konci mostu najdete evropský, možná i světový, unikát a to výtah pro kola. Bohužel v této době neprovozovaný z důvodu zásahu EU, která má hodně dlouhé ruce, a která rozhodla, že je zdraví nebezpečný, nechápeme ?!? Takže jsme po svých vyšli na kopec, kde se tyčí pevnost Kristiansten. Je to typické místo pro odpolední siesty, takže i my jsme vytáhli své zásoby – rybičky v konzervě. Trochu nošení dříví do lesa v zemi rybářů : ) 

Míst, které by šli v tomto městě navštívit je hodně (sluneční hodiny, mnišské ostrovy, věž Tyhold, rybí trh atd.), ale města tentokrát nebyli naším cílem.

Po Trondheimu nás čekal noční přejezd v autobuse směr Lofoty. V pozdějších večerních hodinách jsme překročili hraniční kámen mezi středním a severním Norskem, na pohled se nejedná o nic zásadního, ale pocitově jsme přiblížili k vysněným Lofotům. Z pevniny nás čekal přejezd trajektem ke zmíněnému souostroví Lofoty, trochu nás vyděsil padající sníh, ale to nás naštěstí jen počasí trochu škádlilo. Vylodili jsme ve městě Svolvaer. Než vám začneme popisovat naše osobní pocity a zážitky z Lofot, tak nejdřív trochu obecných údajů o nich. Jsou souostrovím při norském pobřeží tvořené asi 80 ostrovy. Ačkoliv jsou v českém jazyce označovány množným číslem, v norštině je jejich název — Lofoten — jednotným číslem, složeným ze slov "lo" (rys), "fot" (noha) a určitého členu "en". Název Lofoten je moderní formou slova Lofotr, což je starý název ostrova Vestvågøy. Lofoty leží na pobřeží Atlantiku, asi 100 až 300 kilometrů severně od severního polárního kruhu, tj. mezi 67. a 68. stupněm severní šířky. Od norské pevniny je souostroví odděleno Vestfjordem. Nejvýznamnější ostrovy jsou propojeny tunely a silničními mosty. Souostroví má přibližně 24 tisíc obyvatel, kteří žijí na ploše 1227 km2. Jsou obývané lidmi asi šest tisíc let. Díky působení Golfského proudu je klima na Lofotech vzhledem k jejich poloze za severním polárním kruhem relativně mírné (nejnižší teploty v létě cca 12°C a v zimě – 2°C). Ostrovy nabízejí výborné podmínky pro horskou turistiku. Existuje zde propracovaný systém horských chat a turistických tras, nachází se zde dostatek hotelů i kempinků. K dispozici je široká nabídka výletů na lodích, možnost zapůjčit kola i auta. Na souostroví je dobré spojení, jak přepravními trajekty, tak autobusy, např. z města Bodø nebo z Narviku. Z Bodø léta na Lofoty pravidelná linka.

A nyní zpátky k naší cestě, konkrétně k hlavnímu městu Lofot Svolvaer. Ubytovali jsme se v kempu nedaleko tohoto města. Vzhledem k počasí jsme se nejdříve z kempu vydali pěšky do centra města Svolvaer. I když je to hlavní město Lofot, mluvme spíše o městečku. Tady jsme poprvé viděli typické červené lofotské domečky a sušáky na ryby. I když v tuto dobu ještě pršelo i tak byla scenérie červených domků na pobřeží moře a se štíty hor v pozadí nádherná. Vzhledem k tomu, že si sluníčko na dovolenou vozíme s sebou : ), tak ani Lofoty s drobnými dešťovými přeháňkami nebyli výjimkou. Odpoledne přestalo pršet a my mohli vyrazit na první turistiku. Čekala nás obchůzka kolem jezera Krumarka k nedalekému lyžařskému vleku a vodopádu. I když jsme byli průvodcem informování, že dobrá obuv je nutná, netušili jsme, jak velkou má pravdu : ) Pohorky jsme sice měli, ale ne nepromokavé. Ze začátku túry jsme se více než kolem sebe dívali pod nohy, ale kdybychom bývali tušili, že to stejně suchou nohou nezvládneme, tak bychom se kochali už od začátku. Na vysvětlenou, nečekejte typickou českou turistiku po vyšlapaných a suchých cestách, tady opravdu chodíte divokou přírodou, která je močálovitá, nevyzpytatelná. Jste prostě v Norsku. Nás to ale tak nadchlo, že ani mokro v botách, kde by šli v ten okamžik pěstovat lekníny : ), nás neodradilo, ale spíš jsme se o to víc těšili na to, co nás ještě čeká. A to jsme netušili, že naše očekávání budou překonána. A to hned tuto noc na Lofotech, kdy jsme poprvé zažili polární den tj. „noc bez tmy“. Hlavně si neříkejte, ještě jeden panák než padne noc a jdeme spát, protože tady se noci nedočkáte : ). V půlnoc můžete fotit stejně jako v poledne, výsledek bude stejný : ) Následující den nás čekalo „putování po Lofotech“. První zastávkou byl kostelík v městečku Kabelväg, dále jsme pokračovali po hlavní lofotské cestě E10, ze které jsme odbočili k městečku Henningsvaer, kterému se říká lofotské Benátky. Za půl hodinky ho máte projité skrz na skrz. Nám přišlo velice inspirativní pro naše další plány, které si ale necháme pro sebe. Vracíme se zpátky na silnici E10, která je tvořena mj. velkým počtem mostů, které spojují jednotlivé ostrůvky. Další zastávkou bylo městečko Borge s největší dosud objevenou vikinskou hodovní síní a muzeem. Součástí objektu bylo taky jedno velmi líné prase : ) Hodně jsme se u něj nasmáli, když jsme ho chtěli přimět k nějakému pohybu. A zase po E10, ale nepředstavujte si cestu po naší D1, tady se pohledem z autobusu neustále kocháte a nevíte, co fotit první. Na chvíli z ní ale zase sjedeme, směr Nusfjord. Jedná se o rybářskou vesničku, jednu z nejmalebnějších na celých Lofotech. Leží na jihovýchodním pobřeží ostrova Flakstadøya, na rozmezí fjordu Nusfjord a zátoky Bottelvika, a je obklopena vysokými skalisky. Je to zachovalá vesnice z konce 19. století, tvořena komplexem původních budov chráněných UNESCO pro ochranu původních dřevěných stavení. Rovněž se pyšní archeologickými nálezy již z 5. století. Živoucí skanzen nabízí typické lofotské rybářské chaty rorbu (které dnes slouží pro ubytování hostů), starý obchod, rafinerii na tresčí olej, udírnu, přístavní doky, kovárnu a další budovy. Nalezneme zde také nezbytné sušáky na tresky a sklady na již usušené ryby. Toto byla trocha základních informací, ale to, co jsme na Nusfjordu viděli a cítili, nejde popsat slovy, prostě ráj na zemi, kde by někteří z nás chtěli i umřít. Upřímně můžeme říci, prostě je to nejkrásnější místo světa, které jsme kdy viděli (zatím ??). 

A jedeme na pláž Ramberg. Ano, čtete dobře, opravdu míříme na pláž. Jedná se o pláž v rovníkové úrovni Aljašky a Grónska, ale díky výše zmíněnému golfskému proudu je tu moře pro „některé“ i na koupání. My sice nevyzuli ani boty : ), ale na fotkách to vypadá opravdu jako záběr z dovolené z jihu, modré moře, bílý písek, sluníčko a azuro.

Podél silnici E10 si nezapomeňte všimnout umělých sádek na chování ryb, zastavte se aspoň na kratičkou přestávku u vesnice Hamnoy, kde uvidíte nádherné scenérie hor a pokračujeme přes městečko Reine, k nejjižnějšímu místu Lofot a to městečko Ä (výslovujeme Ó, a to je citoslovce, které pro nás vyjadřuje pocit z celého Norska) mj. se jedná o městečko s nejkratším názvem na světě. A jinak je to opravdu konec světa a to doslova, cesta E10, která vede skrz celé Lofoty, tady končí a  Ä je tak pomyslným vrcholem lofotského putování. Místní říkají, že v Ä končí svět lidí a začíná svět trolů ...

Plni dojmu strávíme poslední noc na Lofotech a trochu s lítostí opouštíme souostroví přes nově otevřenou silnici s mnoha dlouhými tunely a trajektem zpět na pevninu s pohledy na skalnaté hory vyrůstající přímo z mořské hladiny. Dále cesta divokou krajinou Nordlandu podél nesčetných jezer a hlubokých fjordů s okouzlující scenérií majestátních hor. Region Nordland má dlouhé pobřeží s více než 14.000 ostrovy a ostrůvky resp. skalisky. Na pobřeží se do nebe tyčí divoké, skalnaté pohoří, v mnoha malých zátokách se nacházejí malebné vesničky. Nás čeká téměř celodenní turistika v národním parku Rago. Tento divoký skalnatý národní park se nachází při švédské hranici zhruba 120 km nad polárním kruhem v kraji Nordland. Byl založen roku 1971, jedná se o obrovskou oblast neporušené přírody a chráněné krajiny o celkové rozloze 9 500 km². Terén národního parku je velice členitý a rozervaný, jezera a řeky tvoří jeho podstatnou plochu, je zde rovněž mnoho vodopádů a skalních roklí. Jeden z vodopádu byl i naším cílem. Cesta k němu byla úžasná, podél divoké řeky, z které by se dalo pít, a její barvu nejsme schopni vyjádřit slovy. Ale opět upozorňujeme, žádná „procházka růžovým sadem“, čekejte provazové mosty, přechody přes spoustu říček bez mostů, kluzké kameny a skály bažiny s mnoha lávkami (za které jsme ale byli v ten okamžik velmi vděčni) a strmé výstupy podél vodopádů. To, co se nám ale naskytlo po vyškrábání se na vrchol vodopádu, nám vyrazilo dech. Panenská příroda všude kolem, která je kromě ruské přírody už jediná tohoto druhu na světě, byla nepopsatelná. Na to jsme si museli připít pravou valašskou slivovicí : ) Tak a zpátky do nížiny, pokud možno ne po zadku : ) Vzhledem k tomu, že jsme měli ještě trochu času, využili jsme ho pro procházku údolím, kde jsme narazili na neuvěřitelné rozměry kapradí, v podstatě velikosti člověka, dál na nádhernou divokou řeku s peřeji, po našich zkušenostech z Vltavy jsme zhodnotili, že to není náš druh řeky, ale zkušeným vodákům doporučujeme. Jinak kromě rybářů je tato oblast vyhledávaná i ornitology.

Nás čekal další kemp na ubytování a následný den co ? Ano, polární kruh. „Pouze“ polární kruh, naše maminky si to spletli se severním pólem, tak ten třeba příště : ). Severní polární kruh leží na souřadnicích 66° 33' 38'' severní šířky a protíná tři skandinávské země Finsko, Švédsko a Norsko. Je to pomyslná kružnice, která protíná všechna nejjižnější místa na severní polokouli, z nichž lze vidět slunce po celý den, aniž by v noci zapadlo nebo zde naopak slunce za zimního slunovratu nevyjde nad obzor vůbec. Pozice polárního kruhu souvisí s nakloněním zemské osy a postavením Země vůči Slunci a ostatním planetám Sluneční soustavy.

Při příjezdu k polárnímu kruhu se z hornaté a lesnaté krajiny stala „pustina“ se zasněženými vrcholky kopců a s neuvěřitelně nízkými mraky. Pro představu – polární kruh je místo, kde je vystavěna observatoř (z r. 1990), v ní je obchůdek se suvenýry, nezapomeňte poslat pohled domů (poštovní schránka je přímo uvnitř) a zvěčnit se na certifikát o zdolání polárního kruhu. Po splnění všech těchto „polárních povinností“ se vydáváme k dalšímu typickému severskému přírodnímu úkazu, a to k ledovci.

My si vybrali ledovec Svartisen. Je to druhý největší v Norsku, má rozlohu 369 km2 a je součástí národního parku Saltfjellet. Tento rozsáhlý národní park skýtá mnohé možnosti pro turistiku, horolezectví, lov, focení, paragliding či jiné sporty. Velmi nízká hustota osídlení a velmi málo zásahů člověka do přírody (což je pro Norsko typické, u národních parků to ale platí dvojnásob) umožňují absolutní odpoutání od civilizace, zároveň park však protínají turistické cesty, na kterých najdeme bivakovací záchytné chaty, sponzorované velice promyšleným a fungujícím systémem spolku Den Norske Turistforening (Norský spolek turistiky), který po celém Norsku vybudoval síť několika desítek "hytta", chat, kde se dá za příspěvek do kasičky přespat, uvařit, apod. Charakter parku je velmi různorodý, přítomnost 2. největšího evropského ledovce Svartisen (po ledovci Jostedalsbreen, také v Norsku) umožňuje alpinistický typ turistiky a horolezectví, zalesněná údolí a prudké řeky dávají možnost méně náročným turistům, vodákům, rybářům apod. Národní park Saltfjellet og Svartisen je jeden z největších (rozloha je 2 587 kilometrů čtverečních) a nejvýznamnějších v Norsku jednak svou polohou, tak významem (protíná ho sev. polární kruh) a je i pomyslnou etnickou hranicí mezi národem "sami". Charakter hor u ledovců je velmi drsný. Ostře stoupající celoročně zasněžené štíty hor, které mají sice kolem 1500 m n.m. (nejvyšší je Olfjellet 1751 m n.m.) připomínají vysoké Alpské či Himalajské pohoří. Mnoho jezer a řek zajišťují velmi mnoho ryb a vody a díky oceánskému klimatu zde můžeme očekávat neustále se střídající počasí, na druhou stranu vliv teplého golfského proudu. Teploty v létě se pohybují od -5 °C (v noci) do +20 °C a působí zde již zakřivení Země, takže slunce takřka nezapadá a celý den je světlo. První dva týdny v červenci je vidět bizarní úkaz, tzv. půlnoční slunce. V zimě zde naopak působí polární noc a světlo zde působí jen několik málo hodin denně s teplotami hluboko pod bodem mrazu.

Ke splazu ledovce jsme se dostali pravidelnou lodní dopravou. Jedná se o převoz přes jezero ledovcového původu, tento převoz zajišťuje jediná společnost, která vás převeze přes toto jezero lodí pro cca 50 lidí. Pak už musíte po svých : ). Jedná se o výstup po skalnatém terénu, který dříve byl samotným ledovcem. Nejedná se tedy o typické skály, ale spíše o „vrstvené pláty“ horniny hýřící barvami, někdy se lesknou jako zlato, pár kamínků jsme si přivezli jako suvenýr : ). Ztratit se nemůžete, trasa k ledovci je vyznačena vlaječkami upevněnými v hromadách kamení, jako by ji vytvořili trollové. Až uvidíte ledovec, nechoďte úplně k němu, i když to láká, nebezpečí utržení kry je opravdu velké. Spíš se uvelebte na sluníčko (nám přálo) a kochejte se výhledem. Na zpáteční cestě k loďce se nezapomeňte podívat k místu, kde ledovcová voda přetéká z jednoho jezera do druhého, z jedné strany ve skále mizí a z druhé strany zase prýští ven, ta síla vody je neskutečná. Pozor síla průtoku se stále mění, takže si nechte dostatečný odstup.

Po ledovcové nádheře se ještě na chvíli zastavujeme v městečku Mo i Rana v provincii Nordland, jižně od Severního polárního kruhu. Jedná se o obchodní centrum oblasti.

Pak nás čeká další noční přejezd, zpříjemněný o zastávku u vodopádu, kde skáčou lososi proti proudu. My tam byli v cca ve 2 hodiny ráno, takže spíš jsme si je jen představovali.

V ranních hodinách jsme dojeli již na začátku zmíněnému národnímu parku Dovrefjel. Je jedním z nejcennějších na území Norska, je domovem pižmoně, který tu má svůj jediný životní prostor v Evropě a je tak i symbolem národního parku. K názvu Dovrefjel se pojí zajímavá historka: Dovre je křestní jméno jednoho chasníka, který žil na severu. Ochočil si ledního medvěda, a protože na severu se mu už nelíbilo, tak šel s medvědem na jih. Dostali se do opuštěné oblasti, kde byla farma. Zaklepal na dveře a žádal nocleh. Farmář mu řekl, že ho tu nechá přespat, ale nedá mu najíst. Byl zrovna Štědrý den a vždycky na Štědrý den přijdou Trollové, kteří mu všechno jídlo snědí. Když přišli Trollové, tak se lekli medvěda a utekli. Proto se tento národní park jmenuje Dovrefjell.

Teď zpátky k naší turistice v Dovrevjellu. Typická pro tento park je tundra. Vzhledem k tomu, že v tundře do této doby nikdo z nás nebyl, tak i představy byly různé. Realita byla tato – vzhledem k  brzkým ranním hodinám tu byla spousta mlhy, která se ale v určitých pásech rozplynula a určitě nás neodradila od toho, za čím jsme zde přijeli, a to vidět pižmoně v divoké přírodě. Trochu jsme se obávali setkání s nimi, vzhledem k tomu, že jsme měli informace, že jsou schopni běžet 60 km za hodinu a je lépe se k nim nepřibližovat na vzdálenost 20ti metrů. Mlha byla v určitých místech tak hustá, že jsme si neviděli na špičku nosu, takže případné setkání s nimi mohlo být z očí do očí : ). To se nám naštěstí nepodařilo a po cca 2 hodinách putování a rozplynutí mlhy jsme je spatřili krásně se pasoucí vč. divokých koní. I když vzhledem k přítulnosti zas tak divocí koni to nebyli : ). Každopádně i když pojmenování „tundra“ zní nehostinně, tak my byli opět nadšeni.

Vzhledem k ubývajícím zásobám jídla jsme se zastavili v městečku Dombas dokoupit potřebné potraviny. Dombas je městečko s hezkým dřevěným kostelíkem a pokud si chcete z Norska přivést Trolla jako suvenýr, tak si ho kupte jedině tady, protože v Dombasu je největší výběr. Dombas býval místem odpočinku pro poutníky, kteří putovali do Tronhaimu.

Již několikrát jsme zmínili Trolly, kdo to vlastně jsou? Jsou taková norská specialita. Je to skřítek, povahou takový záškodník. Když prší, tak za to mohou Trollové, když se někde utrhne skála, tak je to tím, že na ní dupali Trollové. Prostě za všechny zkázy v této zemi mohou Trollové. Troll může být velmi malý, ale také může pořádně vyrůst. Troll je ošklivé stvoření, má velké špičaté uši a ocas.

Takže Trollové můžou i za to, že máme před sebou poslední den : ( v norské přírodě, ale za to den s velkým D, protože nás čeká Zlatá cesta severu. Z kempu vyjíždíme velmi brzy v cca 5 hod. ráno.  Pracovně jsme tento den nazvali „japonský den“ : ), mnoho rychlých zastávek se spoustou focení.  Jednou z prvních zastávek je trolí stěna Trollveggen, jedná se o jednu z nejkolmějších stěn světa, kterou zdolávali horolezci z celého světa, i Češi. Na informační tabuli můžeme vidět srovnání její výšky s Eiffelovkou. My měli bohužel smůlu, i když bylo teplo 13°C tak ranní hodina udělala své a byla mlha. Dále jsme stoupali po trolí stezce Trollstigen, což je silnice v údolí Isterdalen, která zde nahradila původní obchodní stezku Kløvstien. Dnes asfaltová silnice stoupá do výšky 852 m nad mořem a je zde již od roku 1936. Otevřena je jen v letních měsících. Místy se hluboce zařezává do skal, místy je vedena po mostech. Kolem cesty protéká vodopád Stigfossen. Silnice má 11 zatáček s maximálním sklonem 1:12 a lemují ji horské štíty s názvy Král, Královna a Biskup, které dosahují výšky okolo 2800 m nad mořem. Vyhlídka na vrcholu byla úžasná i přes mlhu, která nás stále obklopovala, ale i ta k Norsku patří.  Sjíždíme zpátky do nížiny k divoké řece, oblast Gudbrandsjuvet, dál podél jahodových plantáží (jahody zrovna dozrávali) k nejznámější a nejnavštěvovanější oblasti v celém Norsku, a to k fjordu Geirangerfjord (UNESCO). Orlí stezkou sjíždíme přímo k fjordu, kde zrovna kotví zaoceánská loď Queen Elizabeth II. My využili stejný dopravní prostředek (loď), ale o hooodně menší a vyrazili na vyjížďku fjordem. Nachází se zde známé vodopády Sedm sester s protějším vodopádem s názvem Nápadník, ke kterému se váže legenda, že ho žádná ze sester nechtěla, proto se upil k smrti (konec vodopádu má tvar lahve – že by slivovice : ). Dále míjíme čertovu průrvu, skalní kazatelnu a spoustu farmářských usedlostí. K lodi patří také hejna racků, kteří se dožadují něčeho dobrého. Po cca 1,5 hodinové vyjížďce se vracíme zpět do přístavu a autobusem se vydáváme na vyhlídku Dalsnibba. Nachází se ve výši 1 500 m, ještě v 1 000 m byla mlha, že by se dala krájet, a možná ještě dál …. : ), ale pak, jako když utne a ocitli jsme se v nebi. Na vrcholu byla azurová obloha se sluníčkem a husté mraky pod námi, prostě jako v letadle, nádhera. Sedli jsme si na jeden z mnoha kamenů, které zde všude byli, a jen jsme se kochali. Dokonce zde byli i zbytky sněhu, takže koulovačka v srpnu nechyběla : ) běžné ne : )

Ale z nebe zpátky na zem, bohužel, a přes údolí Ottadalen jsme dojeli do městečka Lom. V obci žije 600 obyvatel. Dominantou města je starý dřevěný kostel (Stavkirke).  V celém Norsku jich najdeme podobných jen 29. Vznikaly od 11. století v souvislosti se vzrůstajícím vlivem křesťanství v zemi.  Typický stavkirke má v sobě i kořeny ve stavbách skandinávských pohanských chrámů. Je to významné svědectví o promíšení starých pohanských a křesťanských prvků na severu Evropy. Při jejich stavbě se totiž nejprve vztyčila pevná kostra ze silných kmenů a prostor mezi nimi se pak vyplnil slabšími. Původní kostely nebyly velké (maximálně 24 m dlouhé a 6,5 m vysoké), během staletí se rozšiřovaly, doplňovaly o různé vížky, kryté ochozy a další moderní architektonické prvky. Nám známí chrliči jsou nahrazeni dračími hlavami.  Původní kostely byly pouze dřevěné, od 12. st. byla jejich konstrukce solidnější a pevnější. Výzdoba pochází z tradic Vikingů, kdy ornamenty znázorňují výjevy z pohanských kultů. Od Vikingů se odvozují i draci. Interiér kostelů je tmavý, jediný otvor, který kostely osvětloval, byl vysoko pod střechou.  Původně bylo takových kostelů v Norsku téměř 1000 a stavěly se i jinde, například v Anglii, odkud vymizely s výjimkou dřevěné svatyně v Greensteadu v Essexu.  Kostel v Lomu byl postaven ve 12. století. V 2. polovině 16. století byl rozšířen o dřevěná postranní křídla, čímž vznikl jeho typický křížový půdorys. Interiér je barokní. Dnes je to jeden z nejlépe zachovaných dřevěných kostelíků a stále slouží svému účelu.  Dřevěné jsou i dominanty na náměstí Lomu (radnice, kašna atd.) a most přes řeku. My si koupili zmrzku a kochali se klidem, který kolem panoval.

A jsme skoro na konci : ( čeká nás už jen norská metropole Oslo. Její návštěva byla trochu poznamenána nedávným teroristickým útokem, proto nálada v Oslu nebyla příliš veselá, bohužel to je život : ( Tak aspoň něco krátce. My se zaměřili spíše na muzea, konkrétně muzeum Vikingů, dále muzeum Fram, ve kterém je vystavena celá loď Fram (Vpřed), s kterou podnikl polární badatel Roald Amundsen úspěšnou plavbu do Antarktidy v letech 1911 - 1912, kdy stanul jako první člověk v historii na zemském jižním pólu (14.12.1911). Centrum Osla jsme pak pojali jen jako procházku přes radnici, Nobelovo centrum, národní muzeum, parlament, královský palác nebo moderní budovu opery. Co ale určitě stojí za vidění je Vigelandův  park, což je park o ploše 32 hektarů s 214 originálními skulpturami podle návrhu sochaře Gustava Vigelanda. Park byl jimi osazován postupně od roku 1927 a teprve v roce 1943 bylo celé světově ojedinělé dílo dokončeno vztyčením centrálního monolitického 17 metrů vysokého žulového bloku se 121 lidskými postavami. Nás, stejně jako většinu turistů, nejvíce zaujala socha vztekajícího se chlapečka (najdete ji na mostě, je malinká, ale nezapomeňte na ni).

Hlavní město Oslo jsme cíleně moc nerozebírali, tím nechceme říct, že nestojí za návštěvu, ale Norsko je prostě příroda a vše kolem ní, tak jak jsme se snažili vám ji v tomto povídání přiblížit.

Omlouváme se za neustále se opakující slova „nádherné“, „úžasné“, „okouzlující“ apod., ale v souvislosti s Norskem nás jiná slova nenapadala. Nejde slovy vyjádřit tu krásu a naše pocity, které jsme zažili. Zde 100% platí, že cesta je cíl.

Takže závěrem jen jedno: Určitě se do Norska vypravte a není to jen náš subjektivní pocit, ale všichni, kteří Norsko navštívili se shodli v jednom – bylo to , to nejlepší a nejhezčí, co kdy viděli, a pod to se můžeme podepsat !